A jak to exekutivní bude….

Nadřízený mě má rád, aspoň si to myslím, protože zatím dostávám všechny kvartální odměny, a i na Vánoce jsem měl super plat. Doma vše šlape, když tam jsem, děti se učí dobře, i tu hypo zatím utáhneme a můžeme jet do oblíbeného Řecka na dovču. Pro sousedy značka ideál, takže vlastně všechno v pohodě. Říkali to okolo, psali to všude možně, že tohle je ten život třetí dekády 21.století.

Už tam ale nepsali, že se v noci třikrát vzbudím. Taky tam chybělo to, že ráno, když snídám, nevnímám, co jím. V autě jedu na autopilota – jasný jedu to tenhle měsíc už podvacáté, a to je teprve sedmého. Ale stejně čekám, kdy mi tam kdo skočí. A už vůbec nepsali, že mě bolí dost věcí na to, kolik mi je. Prášků jak Horníček zatím nemám, ale padesátku na ten počet tablet mám ještě daleko. Za dva týdny jedeme s kolegy na Ypsilonku, tak mě tam srovnají. Snad.

Ale nejradši bych si vzal dovolenou, na půl roku a odjel někam pryč, daleko. Úplně nabral znovu síly, dal se do kupy a byl zas chlap. Poslední dva roky byly těžký. Nevím, zda věkem, nebo covidem či vším možným. Splnilo se, vše v pohodě, ale prostě to není jako dřív. Fakt bych ale nejradši vypadl, ale nejde to.

Fakt to nejde i když mi v hlavě letí hláška Ivana Hlinky „Hlavně se z toho nepo…“.